Retrospektivní výstava Valentina Horby

Loučení s mladými láskami

Valentin Horba maluje odedávna. Zprvu váhavé a nesmělé tykání jeho štětce s barvou a bloudění v houštině výtvarných směrů nevedlo k očekávanému výsledku. Byl činorodým, ale neslaveným malířem.

Dnes už je tomu jinak. Přichází zasloužené uspokojení z kladných ohlasů znalců umění i příznivé odezvy řadových sběratelů. Horba svá výtvarná díla prezentuje ve veřejném prostoru a dopřává jim trvalý pobyt v domovech milovníků umění. Ale postupuje dál a proniká i za hranice Česka: na Slovensko, do Holandska a Ameriky. Sám je přátelské povahy a veselé mysli, proto určil svému tvůrčímu životu cíl: těšit, bavit, uklidňovat a mile překvapovat diváka.

„Maluji tak, abych usmiřoval,“ říká o sobě. „Obrazy jsou pro mne hrou, a kdo si hraje, nezlobí.“

Horba usilovně hledal cestu, kterou se ubírat a proto zkoušel s čím uspět a jak posbírat trochu hvězdného prachu, až postupně učaroval návštěvníkům svých výstav „ladovskou krajinou domova s rozkymácenou architekturou staveb, vtipně dochucovanou.“ Při jejím zapisování na plátno v notách jemně vonící barevnosti se zvolna proměňoval v žádaného autora, čímž završil své snění o prospěšnosti vlastní palety a štětce. Otevřel širokou cesta pro svá díla, dokonce tak širokou, že povinně vstává každý den v pět hodin ráno a tvoří celé dopoledne, aby stačil poptávce a zájmu sběratelů. Při tomto zapřažení ale dodržuje vhodnou životosprávu a dopřává si vitamíny z potravin: tabletové doplňky polyká v minimální míře. Snídani volí vydatně mohutnou, oběd slabší, večeři odbývá. V pravé poledne se každodenně vydává na kávu do kavárny Vykulená sova v Písku, kde promarní hromadu času klábosením s obsluhou a hosty, což zastírá strohým sdělením, že jde o jeho povinný styk s veřejností. Naslouchat mu, je jako popíjet bylinný čaj smíchu pro lepší stav duše. Rozmluva s ním jiskří pohodovým a pohotovým humorem, je plná zurčivých slovíček podobných domácím laskominám. A právě tím vydatně povzbuzuje „chuť člověka na obrazy.“

„Dovolenou jsem dávno neměl, pracuji na obrazech i o svátcích,“ prozrazuje svůj denní režim. „Mám přísného šéfa.“

Nejlépe ho charakterizují vlastní slova: „Žádné majetky nechci. S barákem člověk vlastní fůru starostí. A ceny obrazů rád přiblížím možnostem zájemců.“ Uplatňuje svůj systém slev. Když mu na dlani přistane pět tisíc, tisícovku vrátí kupujícímu a vychutná si jeho údiv. Je také štědrým dárcem, s penězi myslí na potřebné. Nehromadí, nýbrž rozdává.

Valentin Horba se označuje za lidového tvůrce a není to jen tím, že přenáší na plátno vyšlechtěnou krásu jihočeských zámků, kostelů, kapliček, chaloupek, stodol a stavení selského baroka, ale on veškeré ty výjevy vysluněné barevnosti a něžně dětského vzezření okrašluje komickými vsuvkami. V řeči lidové: nastrčí a přilepí do obrazů ptákovinu, která je k nevíře a často k popukání.

Sem tam přimázne na oblohu vzducholoď nebo jí vnutí čápa s robátkem v zavinovačce, do kočárku na návsi pleskne kapříka s počítačem, za volant traktoru usadí medvídka, do zimní noc uvelebí sněhuláky s hudebními nástroji. Absurdní humor? A právě tím je Horba výjimečný, vskutku originální, vynalézavý autor. Jeho výpověď je pokaždé vtipná a laskavá zároveň: přináší oblohu bez mraků napájenou zvláštní modří. Jeho stavení se pyšní košilkou žluté fasády a planou červeným ohýnkem střech, kde za komínem podřimuje kočka a před vchodem do obydlí si lebedí vodník s mobilem. Kouzelná bývá jeho promodralá zima, kterou místo hvězd rozjasňují plamínky teplého světla sálajícího z oken domova. Valentin nabízí to, co lidi ponejvíc vábí a láká, čeho je trvalý nedostatek: vlídnost, humor a kouzlo nesmyslu. Jde vlastně o prolnutí snu se skutečností, o jakési doteky světa pohádky s reálnou skutečností. Obdivuhodně se mu daří pěstovat slastný klid a líbeznost, kterou drží na samém okraji cukrové lázně, do které se nezřítí a neutone v ní.

„Život jsem dostal, abych ho promaloval,“ usmívá se Valentin Horba při své další zpovědi. „Rád rozdávám radost, protože tu vám nikdo nezdaní.“

Při jednom hodnocení jeho výstavy mně ujela ruka s cukrováním, což malíře pohoršilo: „Tys mě osladil tak, že mě teď obsype vosí mrak a budu samý štípanec.“ Navenek i zevnitř bývá jeho tvorba bezstarostná, optimisticky naivní, poněvadž vyvěrá z touhy povzbudit člověka vírou v lehkost života a potřeby zklidnit v něm neukázněné myšlenky.

Horba naděluje šťastné nedělní odpoledne v každém svém díle.

Těžko odolat magii jeho obrazů, těžko je opouštět a odnášet si je domů z výstavy jen v chatrné paměti. Obrazy, to jsou jeho mladé lásky, se kterými se nerad loučí a přitom jim nadšeně mává při jejich odchodu ze stojanu na výstavu a z výstavy do bytu zákazníka. Někdy se výstava vyprodá úplně celá, jindy, hlavně na začátku cesty, neodejde ani tříska. Nad tím malíř nikdy nehořekoval, nýbrž s úsměvem pravil: „Máme zaseto. To je důležité.“

Od té doby tyhle jihočeské obrazy mazlivého dne a něžně plynoucí noci mají štěstí. Ještě z nich ani nevyvane vůně barev a už se v ateliéru v Drhovli hlásí kupci. Ještě se ani zhluboka nenadýchnou a už je čeká dlouhá pouť za hranice naší vlasti.

Valda drží pastelky a štětec v ruce od dětství. Maluje každý den, maluje přemýšlivě, pilně a zlehka, jako když básník píše rýmy. Začíná se prosazovat v aukcích, jeho obrazy usínají a probouzí se mimo malířovu rodnou a milovanou Radomyšl.

V roce 2022 přijal v plné svěžesti sedmdesátku svého věku a tím jenom potvrdil, že ještě dlouhá budoucnost leží před ním. Není to snad spokojený muž? Určitě je. A my, vyznavači krášlivého klidu jeho obrazů, jsme s ním pocitově zajedno.

Pavel Šmidrkal

Plakát k výstavě ke stažení